Před mnoha lety mě oslovila postava světce Ignáce z Loyoly. Z jeho osoby cítím vášeň pro Boha, oheň a zároveň obrovskou lidskost. Mimo jiné mě oslovila metoda Examen nebo-li zpytování svědomí.

Na první pohled to nevypadá moc vábně: člověk by se měl zamyslet nad svými myšlenky, slovy i skutky. Už několik let si ale užívám hned první bod, a to je vděčnost. Je to pro mě droga, bez které si nedovedu představit žít.  Stále je za co děkovat. Je toho tolik kolem nás i v nás, za co můžeme Bohu být vděční. Bez tohoto každodenního kroku bych si to jen těžko uvědomoval.

Nejcennější z těch kroků je tedy pro mě vděčnost. Poté prosím o světlo. Následně rychle projdu zásadní okamžiky uplynulého dne. Vyberu jeden, který bych chtěl změnit. Snažím se rozpoznat (nahradit jsem rozlišit), od koho to působení bylo, resp. kam mě vedlo. Pokud bylo konstruktivní a vedlo k radosti, pak je to od Pána. Pokud je to nekonstruktivní, někdy možná destruktivní a pocit z toho nemám dobrý, je to z největší pravděpodobností působení od zlého. 

Následuje lítost. Mnohdy lítost skočí na první místo ještě před vděčnost, pokud se stalo pravdu něco, za co se chci sobě, někomu druhému a především Bohu omluvit. 

Končím nějakým předsevzetím, většinou je to vykonat pro někoho nějaké dobro.

Examen vede k naplnění života, k radosti. Mým cílem je posílit onen pátý krok dovést předsevzetí k činům.