Pro mne je to nástroj, jak se učit vděčnosti za všechno, co prožívám. Nejenom za to, co se mi povede, ale hlavně za chyby, které udělám. Umožňuje mi to vystoupit z výčitek, opustit to, co mě “žere” (většinou právě moje vlastní chyby) a na místo sebelítosti prožívat vděčnost. Za mě je to nástroj učení se vnitřnímu pokoji a míru se sebou samým, což je pro mě nesmírně vzácné…  

Začínám tím, že se “zklidním”, snažím se uvědomit si dech a vyprázdnit hlavu. Většinou už na nic moc nemyslím, protože předtím říkám pohádku dětem, to mi pomáhá nemyslet před spaním na práci. V nastalém tichu prosím jednoduchou modlitbou o vedení Duchem, abychom viděl hříchy, ale mohl prožívat vděčnost za boží lásku a odpuštění. S tímhle jsem míval dříve problém díky otcovskému zranění a dalším věcem. V nastalé vděčnosti a vlastně radosti pak procházím den, chronologicky od rána do večera. Zastavuji se tak, kde cítím, že se chci zastavit, tam nechám “duši”, aby se zastavila, doprožila si emoci nebo rozlišování, co bylo dobré a co ne. Když rozliším, že ne, pak děkuji za tu zkušenost a prosím o to, abych se dokázal poučit a dát si na to pozor příště. Tahle fáze mne naopak odvádí od sebelítosti a přivádí k vděčnosti za to, co jsem směl prožít a poučit se ,vlastně se radovat i z toho, že jsem udělal chybu, ze které se mohu poučit a jít “dál”. V téhle fázi si odpouštím, abych se netrápil tím, co se mi nepovedlo, aby to hlavní byla vděčnost a ne zkroušení, že si boží lásku vlastně ani nezasloužím. To je duchovně toxické a míval jsem s tím problém, examen mi pomáhá tohle léčit.

Závěr je radostným “vykročením” do nového dne, resp. do klidné noci (míval jsem velké problémy se spánkem), odpočinku a nového dne, kdy chci dělat věci jinak a růst ve vděčnosti.