Už od dob, kdy naše holky byly dost malé, aby to pochytily, se každý večer (pokud jsem doma) modlíme stylem:

Děkuji, prosím, lituji, odpouštím. Ke každému bodu vždy každý něco řekne a předá slovo někomu dalšímu, podle své volby. Vždy ke každému bodu se všichni postupně vystřídají, než přejdeme k dalšímu bodu.

Teď už s námi někdy sedí i 2,5 letá – a za tu většinou ty modlitby říkáme my, jakoby z jejího pohledu.

Schéma je zhruba takové:

Děkuji – každý si projde uplynulý den a poděkuje za konkrétní věci, které mu udělaly radost, nebo já třeba pochválím děti za nějaké věci, které se jim povedly. Takže nemusí to být jen poděkování Bohu, ale poděkování někomu jinému.

Prosím – co bych si přál, kdo mě prosil o modlitbu, atd.

Lituji – projdu si den a hledám, co se mi nepovedlo.

Odpouštím – někdy já reaguji na to, co říkají děti, když zlobily, nebo pokud mi někdo jiný něco špatného udělal. Pokud mám nějakou věc, která zranila víc, tak ji klidně říkám několik dnů po sobě. Nebo i nějaké věci z minulosti, z dětství. Pomáhá mi to.

Otče Náš a pak většinou ještě něco čteme, buď duchovního, nebo neduchovního.

Někdy se během té modlitby třeba i zapovídáme a probíráme nějakou situaci detailněji. Někdy se děti zapovídají do úplně jiného tématu, pak už se to musí utnout a přesměrovat k modlitbě. Ale snažím se udržet neformální atmosféru modlitby a postupovat citlivě. Ne vždy se to daří, ale přijde mi dost nešťastné během modlitby děti komandovat.

Trochu je úskalí, že se říkají naučené věci každý den stejně. Hlavně pro mě třeba to litování.

To mě oslovilo na té knize “Jezuitský návod téměř na všechno”: ten bod “počet” v Examenu: probrat ten den opravdu detailně, promítnout si ho jako film, hledat ty různé detaily, pocity, podněty, momenty během dne. Píše, že to je ten kanál, skrze který můžeme hledat Boží působení. To mě inspirovalo. Mám potíže s pamětí, takže zrovna tahle věc je pro mě těžká. Takže mám většinou pocit, že každý den je stejný, nic nového a pořád mě napadají ty mé stejné. Snažím se jít příkladem a zkouším hledat jiné věci, aby to nebylo pořád to stejné a neříkal jsem pořád to samé, ale moc se to nedaří.

Takto do detailu se ten bod “počet” nedá dělat hromadně, když je víc lidí. To by trvalo moc dlouho. Ale včera jsem to s dětmi zkusil a překvapilo mě, jak hlavně naše holky (10 a 9 let) mají dobrou paměť na detaily dne a jak jim to dobře jde.