Výtah z knihy Zpytování vědomí Timothy M. Gallagher – pracovní přeložená verze, omluvte překlepy

Vděčnost

Ignác vyjadřuje svoji zkušenost z dotyků Boha takto: Dříve se my unavíme přijímání jeho darů, než on jejich dáváním. Jsou to působivá slova a nabízí působivý obraz Boha, jehož touha dávat je tak velká, že přesahuje naši schopnost přijímat. Ignác svým spolubratrům dále píše: Nemám pochyb ohledně onoho nejvyššího Dobra, které se tak ochotně dělí o své dary. Nemám pochyb ohledně té nekonečné lásky, která nás chce dovést k dokonalosti víc, než jsme schopni obsáhnout.

V Ignácově případě proto vědomé vzpomínání na Boží dary není jen okamžikem v duchovním prožívání dne anebo jen náboženským zvykem, které se všeobecně doporučuje a pokládá se za užitečný. Je samostatným středobodem jeho vnímání Boha a toho, jak se na něho obrací. Jediným Bohem, kterého do chvíle svého obrácení poznal, byl Bůh, který nás nepřestane zahrnovat dary milosti, prostřednictvím kterých zjevuje svoji nekonečnou lásku k nám.

Zpytování vědomí začíná v prvním kroku tím, co je v našem životě nejpodstatnější. Když Písmo svaté zachytává Boží dějiny spásy ve světě, vždy v nich nejprve koná Bůh. Postupný vývoj dějin spásy ukazuje, že reakce lidí je sice pro jejich vztah k Bohu životně důležitá, ale nikdy to není prvořadá skutečnost. Tou je vždy konání Boha, které se při vedení lidí ke spáse ujímá iniciativy. Ignác dodává: Bůh nepřestává, v minulosti i v současnosti – zahrnovat svůj lid dary.

Prosba

Při jedné příležitosti, když jsem se zapojil do diskuze o zpytování vědomí, kdosi řekl: „Když se večer modlím zpytování svědomí, ptám se Pána: Co mně chceš na tomto dni ukázat. Co chceš, aby si na tomto dni všimla? Protože (pokračuje dále) všechno stojí na tom, co dělá, koná Bůh. Vše je jeho milost.“ Několika slovy vystihla podstatu toho, v čem spočívá účinnost modlitby examen v našem životě.

To nejsou jen slova. Lidské úsilí při modlení examen je nevyhnutelné, ale ti, co s tím začnou, si rychle uvědomí, že opravdu nemají šanci se examen účinně modlit jen na základě vlastního snažení. Zkušenost jim jasně ukáže, že poznání a síla proměny, která plyne ze zpytování vědomí, se v rozhodující míře projeví působením Boží milosti v nás.[1]

Při této modlitbě, po rozpomenutí se na dary Boží lásky (první krok) a před posouzením hnutí našeho srdce a našich odpovědí na ně (třetí krok), Ignác zve obrátit se v pokorné modlitbě k Bohu a poprosit o milost, která jediná může udělat naše zpytování svědomí plodným. Vírou inspirovaná a nadějí naplněná prosba je druhým krokem modlitby zpytování vědomí. V tomto kroku touha zahřátá vděčností nabývá podobu žádosti srdce a prosí, aby v nás oživující milost podnítila to, o co nás Bůh inspiroval „chtít a žádat.“

Milost, kterou se pokorně usilujeme dosáhnout, je dvojí: je to dar porozumění, který otevírá cestu nové svobodě. V tomto druhém kroku se modlíme o hlubší nahlédnutí do konkrétního Božího působení v našem dni. Prosíme zároveň i o náhled do každého vnitřního hnutí, které by tomu působení kladlo odpor, abychom mohli jistěji dělat kroky při překonávání všeho, co nám bere naši svobodu, dávat vše na první místo ve vztahu k Bohu.

Účinnost každodenního zpytování vědomí záleží na nastavení více podpůrných dispozicích, které jsou sami o sobě také výsledkem milosti. Zpytování vědomí se rodí v ohni touhy po následování v lásce k Pánovi, živí ho statečnost úsilí každodenně morálně a duchovně promýšlet svůj život a podporuje duchovní růst, když ho praktikujeme trpělivě a poctivě každý den. Zpytování vědomí znamená pozorné každodenní vyhodnocování duchovních hnutí v našem srdci, ale i našich odpovědí na ně. Zahrnuje také proto zkoumání i takových skutečností, které sami v naší lidské bídě nemáme šanci pochopit. [2]

Konání druhého kroku jednoduše přetavuje do modlitby to, co všichni, kdo milují Pána, už vědí: Kdo z nás může doufat, že se dokáže modlit zpytování vědomí důsledně a s užitkem, když se mu nedostane pomoc?  Kdo z nás může doufat v úspěšnou každodenní modlitbu zpytování vědomí, po jaké naše srdce touží, když od Ducha nedostane pomoc moudrosti a lásky?

Takové otázky jasně svědčí o velké potřebě druhého kroku zpytování vědomí a jeho velké síle. Vykonávání druhého kroku naplňuje zpytování vědomí hřejivým a bohatým pocitem naděje. Tato prosba, která prýští ze srdce a je naplněná důvěrou, odhaluje naši bídu Bohu, který je bohatý a kterého bohatství s láskou a hojností naší chudoby pokryje. Tudíž pomoc při zápase se zpytováním je možné dosáhnout různými postupy, Ignác nám v podobě druhého kroku připravil to nejzákladnější řešení pro všechny takové těžkosti: máme pokorně a upřímně prosit o takové vylití Boží milosti a lásky, které nám umožní dosáhnout všechno potřebné a dá nám sílu modlit se examen jako modlitbu, která skutečně proměňuje.

Druhý krok také pevně umisťuje zpytování vědomí do jeho jednoznačného duchovního prostoru: do prostoru modlitby, milosti, daru, laskavého Božího působení v našem životě. Při modlitbě druhého kroku se těžkosti spojené se zpytováním svědomí zmenšují a vytrácejí. Začíná v nás pramenit naděje. Zkušenost s takto promodleným examenem nás učí, že tato naděje nebude marná.

Ve druhém kroku nás Ignác jednoduše zve prosit o světlo a sílu bez toho, aby blíže určil způsob, jakým se má tato prosba uskutečnit. Je jen na nás, jak konkrétně se rozhodneme druhý krok vykonat. 


[1] 1 Kor 15, 10: Ale Boží milostí jsme to, co jsem, a jeho milost, kterou mi udělil, nezůstala ležet ladem. Ano, pracoval jsme do únavy daleko více než všichni ostatní. Vlastně ne já, ale Boží milost se mnou.

[2] 1 Kor 2, 9-13: Ale – jak stojí v Písmu – (my zvěstujeme) to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují.

Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží.

Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, která je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží.

My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem.

O tom mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou.

Odpočet

Ve třetím kroku Examen vyhodnocujeme den podle Ignácova návodu „z hodiny na hodinu a nebo z jednoho časového úseku na jiný.“ Čeho se však v této rozmanitosti snažíme dopátrat? Co je obsahem duchovního vyhodnocování?

Při odpovědi na tuto otázku si můžeme pomoci otázkou: Po čem pátral Ignác, když 12. března 1544 vyhodnocoval svoje vlastní vnitřní zkušenosti? Jaké zkušenosti považoval z hlediska duchovního života za důležité? Při hledání nám může pomoci krátký návrat k jeho deníku z tohoto dne. Na základě pozorování Ignácových zkušeností s vyhodnocováním si můžeme vytvořit vlastní představu, jak by měl vypadat náš odpočet.

V ten dne 12. března Ignác začíná deník vzpomínkou na ranní modlitbu a na hnutí, které při ní zažil: „značnou zbožnost“, která byla od poloviny modlitby „jen světlá a jaksi hřejivá.“ Ignác dává pozor na to, co se v čase modlitby děje a poznamenává si, jak se zkušenosti vyvíjeli od začátku, v polovině a dále, až nakonec. Vnímá emocionální stránku svojí modlitby: cítí v Pánovi hřejivé teplo a duchovní útěchu, rovněž také myšlenkovou jasnost.

Ignácovo vyhodnocování zahrnuje i vnitřní zkušenosti z přípravy na mši a při jejím slavení. Pocit duchovní útěchy pokračuje v čase bohoslužby a Ignác si poznamenává: „značná zbožnost a někdy hnutí do pláče.“

Ale před bohoslužbou i při ní si Ignác všímá výskytu jistých pochybností ve svém srdci: „A v jiné části … často s bojem …“ Dokáže taky pojmenovat příčinu vnitřních těžkostí: „ještě jsem nenašel, co jsem hledal.“

Namísto toho se rozhodne pátrat po příčině svojí duchovní neútěchy a nalézá ji v tom, že chtěl aby se Bůh přizpůsobil jeho představě o způsobu završení rozhodovacího procesu na téma chudoby: „zdálo se mně, že jsem hledal příliš moc znamení, a to jak ve mši tak mimo ní, které jsem si usmyslel pro vlastní uspokojení.“ Po vyjasnění, ke kterému jsem dospěl prostřednictvím pozorného vyhodnocování, se Ignác rozhoduje konat: „Když jsme potom pocítil, k čemu bych se přikláněl, a na druhé straně, co se líbí Bohu, našemu Pánovi, jsem si začal dávat pozor a chtěl jsem dospět k tomu, co se líbí Bohu, našemu Pánovi.“

Ignác ve svém deníku dále popisuje, jak se v čase úsilí o přizpůsobování tužeb svého srdce Božským tužbám, „začali postupně mizet od něho temnoty a přišly slzy.“ Po pochopení příčiny duchovní neútěchy a při úsilí o její překonání Ignác zjišťuje, že se neútěch vskutku vytrácí a namísto ní se do jeho nitra vrací duchovní útěcha. Zjišťuje také, že v tomto hřejivém čase duchovní útěchy pociťuje soulad svojí a Boží vůle a že pominula „jakákoli vůle sloužit na tento úmysl ještě více mší.“ V plném rozsahu přijal Boží vůli a další hledání už nebylo potřebné.  

Ignác se svému duchovnímu zážitku tolik věnoval a tak mu jasně porozuměl, že když ho opět napadnou různé myšlenky týkající se odložení nebo přehodnocení rozhodnutí ohledně chudoby, rychle je zavrhuje jako takové, které pocházejí od „zlého ducha“, anebo jak často píše, od „nepřítele“.

Ignác jednoznačně odmítá sloužit další mše pod záminkou vzdávání díky Bohu a prodlužovat tak proces svého rozhodování. Podobně zavrhuje i další myšlenku, která jej nabádala počkat s rozhodnutím až do večera. Jasně si uvědomuje, že zodpovědnost za rozhodnutí je už jen na něm. Když danou myšlenku zvažuje, pozoruje na sobě zeslabení duchovní útěchy, což je pro něj další potvrzení toho, že nápad s odložením není do Boha. Ignác ještě naposledy pocítí jakési pochybnosti ohledně rozhodnutí při obědě. Jednoduše je odmítá jako takové, které nepocházejí od Boha. Tím se Ignácovy duchovní zápasy 12. března končí a v jeho srdci zavládne pokoj a světlo.

Nyní se můžeme vrátit k našim původním otázkám: Po čem Ignác pátral, když 12, března 1544 vyhodnocoval vlastní vnitřní zkušenosti? Jakých typů zkušeností si všímal, které jsou významné z duchovního hlediska?

V zážitcích, které se odvíjí během rušného dne, světec usiluje rozlišit duchovní útěchu a duchovní neútěchu; v modlitbě, v přípravě na mši, při mši, v práci, při obědě. Všímá si, které myšlenky pochází z útěchy a které z neútěchy.

Všímá si, zda duchovní útěchu provázejí milostí inspirované náhledy a zda se v duchovní neútěše rodí nápady, které vyvolávají zmatek. Pozorně rozlišuje, které myšlenky pocházejí od Boha a které od nepřítele. Ty od Boha přijímá, ty od nepřítele zavrhuje. Ignác usiluje pochopit duchovní touhy svého srdce a rozpoznat, zda jsou, anebo nejsou v souladu s touhou Boha, aktivně usiluje tu svojí touhu přizpůsobit té Boží.

Ignácova citlivá a neustálá vnímavost na vnitřní duchovní zkušenosti vyústila v jeho schopnost jasně pojmenovat, co v nich pochází do Boha, a co nikoli. Tato myšlenková jasnot zvyšuje jeho schopnost rozhodovat se a konat během dne moudře. Pozorné rozlišování duchovních zážitků vede Ignáce k duchovní svobodě: svobodě od klamu a svobodě se vši soustředěnou energií své bytosti ještě dnes říci „ano“ Bohu, kterého miluje.

Duchovní útěcha a duchovní neútěcha – období aktivizující radosti v Pánovi a období vnitřní touhy v našem životě víry – se zkušenostmi, které nám jsou všem společné. Nakolik si je uvědomuje, když je naše srdce prožívá? Jak na ně reagujeme? Každý z nás mívá nápady: ty Bohem inspirované, které jasným způsobem vedou k duchovní činorodosti; a ty zmatečné, inspirované nepřítelem (prostřednictvím nálady, našeho nitra nebo okolí), kterých když se bezmyšlenkovitě chytíme, způsobí nám duchovní škody.

Nakolik si těchto myšlenek jsme vědomi? Dokážeme rozlišovat, které jsou od Boha a měli bychom se jimi řídit a které nejsou a měli bychom se jim vyhnout?

Možná – tak jako Ignác – i my máme své představy o tom, jak by měl Bůh v našem životě působit; představy, které mohou vyvolávat vnitřní pnutí, když se události nevyvíjejí podle našich očekávání.

Když se vyskytnou tyto pnutí, nakolik si uvědomujeme jejich příčiny? Jak rychle si je uvědomíme? Dokážeme, tak jako Ignác, vyvinout úsilí na sladění tužeb našeho srdce s Božími tužbami a udělat krok na cestě k pokoji, který plyne ze společenství našeho srdce s Bohem? Každý den přináší množství vnitřních zkušeností: lásku, naději, trápení, radosti, obavy, vábení, odpor, touhy, nechuť. Jsou provázený nekončícím proudem rozličných myšlenek. Tyto vnitřní zkušenosti získáváme v rámci nepřetržitých a neustále měnících se činností: v styku s jinými, v rozhovorech, při společném jídle, práci, cestování, projektech, plánování nebo rozhodování. V modlitbě zpytování vědomí se ptáme: Kde v tom vše byl Bůh? Co Bůh ode mě dnes chtěl? Jak jsem na jeho volání odpovídal? Měl jsem dnes zkušenosti s myšlenkami, které nepocházely od Boha Když se vyskytly, jak jsem je dokázal rozpoznat a odolat jim? Používal jsem dnes svoji svobodu v souladu s tím, jaký plán se mnou má milující Bůh?  

Odpuštění

Čtvrtý krok podle Ignácových slov znamená „prosit Boha, našeho Pána, o odpuštění chyby.“ Tento krok, ve kterém o odpuštění prosíme a zároveň jej přijímáme, se dotýká vztahů ukrytých hluboko v našem srdci. Ke čtvrtému kroku musíme přistupovat velice citlivě, protože při praktikování examenu velmi závisí na tom, co naše srdce chápe a cítí pod pojmem „prosit Boha o odpuštění.“

Jean Vanier napsal: „Odpuštění a slavení jsou ty nejdůležitější věci ve společenství.“ Radost ze soudržnosti a připravenost prosit o odpuštění, když se projeví lidská nedokonalost, jsou dvěma pilíři podpírající mezilidské vztahy. Vanier pokračuje: „Jen tehdy můžeme druhé přijmout takové, jací jsou, a odpustit jim, když objevíme, že Bůh nás taky přijímá takové, jací jsme a odpouští nám. Zjištění, že Bůh nás miluje a ochraňuje přes všechny naše zkaženosti a malosti, je hluboký zážitkem.“

Čtvrtý krok zpytování vědomí má během dne výsadní místo jako čas „poznávání, že Bůh nás miluje a ochraňuje i přes všechnu naši zkaženost a malost.“ Každodenní prožívání čtvrtého kroku v celém jeho bohatství posiluje naše společenství s Bohem a dává nám sílu zprostředkovávat v našich komunitách, rodinách a celé společnosti odpuštění, které je taky blahodárné.

Na tomto místě se jasně ukazuje moudrost, s jakou jsou jednotlivé kroky zpytování vědomí seřazené. Během Examenu se událo mnoho věcí, které čtvrtému kroku předcházeli a připravovali nás na něj. Tento kontext je klíčem k tomu, jak se modlit čtvrtý krok s Ignácovým záměrem. Boží láska byla pro Ignáce vždy prvořadá, všechno ostatní následují až po ní a na všechno Ignác hledí skrze příklad této Lásky. Účelem prvního kroku Examenu, které je základem všeho, je vyzdvihnout nekonečný sled Božích darů, které nám Bůh během dne poskytl. Když srdce člověka zjistí, že je hluboko, věrně a bezvýhradně milované jiným srdcem, všechny jeho obavy pominou.

S důvěrou může prosit o odpuštění čehokoli, protože už ví, že Boží láska k němu je neotřesitelná. Modlitba prvního kroku (vděčnost) má při přípravě srdce na modlitbu čtvrtého kroku (odpouštění) jedinečnou úlohu.

Naše představa o Bohu

Opravdu si v hloubi srdce uvědomujeme, že Boží láska k nám je neotřesitelná? Jsme připraveni prosit Boha o odpuštění nebo z touto prosbou váháme? Když potřebujeme Boží odpouštění, přijde nám i čtvrtý krok Examen vhod anebo se cítíme nesví?

Být člověkem znamená být adresátem Stvořitelových darů, na druhé straně to však sebou přináší nevyhnutelná omezení na různých úrovních naší bytosti. Tyto omezení tak nějak vyplouvají na povrch při každodenním sebehodnocení, které činíme ve třetím kroku zpytování vědomí. V jakém vztahu k Bohu jsme, když takovéto omezení vyplouvají napovrch?

Nikdy nezapomenu na rozhovor o Examenu se skupinou řeholníků. Jeden z nich prozradil: „Dvacet let jsem se každý večer modlil zpytování svědomí. Celých dvacet let jsem z toho každý večer nic neměl. Nakonec jsem si uvědomil, že Bůh je jiný.“ Je jasné, že tento muž měl dobrou vůli se Examen modlit. Taky je jasné, že se ho svědomitě dvacet let modlil. I přesto se zpytování svědomí pro něj stalo trvalým zdrojem rozčarování.

Když si tento muž uvědomil, že „Bůh je jiný“ měl pravdu. Bůh, o kterém hovoří křesťanské zjevení, je Bohem, který se těší odpustit. Jeho laskavé odpuštění respektuje člověkovu důstojnost a hojí jeho rány. V evangeliích se nikde nevzpomíná radost tak často jako v 15. kapitole svatého Lukáše, ve kterém se nacházejí podobenství o odpouštění: o ztracené ovci, ztracené minci a o marnotratném synu. Hluboká biblická souvislost mezi Božím odpuštěním a radostí naznačuje, že čím upřímněji prožíváme čtvrtý krok zpytování vědomí, tím větším se pro nás stane tento krok momentem radosti.

Co je naše úloha při modlitbě čtvrtého kroku: My prosíme Boha, našeho Pána, o odpuštění. To je to, co je v tomto kroku klíčové. Taková prosba je však bránou k ještě důležitější skutečnosti a tou je to, jak Bůh odpovídá na naši prosbu: milujícím obětím, polibkem na přivítanou, radostnou oslavou a hojností nového života, které nazýváme odpouštěním.[1] Když se v modlitbě duchovně posouváme od naší prosby o odpuštění k poznání, že Bůh na ni odpověděl, čtvrtý krok nás osvobozuje, přetváří a radostně aktivizuje. Jinak řečeno, čtvrtý krok je výsostným křesťanským úkonem, je způsobem, jak prožíváme podstatnou pravdu celého křesťanství v konkrétní skutečnosti každodenního života: že Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, abychom měli život, a že Bůh neposlal Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby jej skrze něho spasil.[2]

Z toho tedy vyplývá, že čtvrtý krok, podobně jako celý Examen, je ve svojí podstatě vztahovým krokem, krokem odehrávající se ve vztahu osoby k Boží Osobě: o odpuštění prosíme Boha, našeho Pána. Hledáním Lásky není tedy sebehodnocení izolovaného srdce, ale především rozhovor konverzace, dialog dvou srdcí. Tento bod, který možná na papíře vypadá jako samozřejmý, nemusí v praxi vůbec takový být, a těžko jej dostatečně zdůraznit. Když se naše srdce obrací na Boha, který je větší než naše srdce[3], osvobozuje se od sebeobviňování a otevírá se před námi duchovní cesta v lásce.

Obnova

Když uvažujeme o Ignácovo zkoumání jeho duchovní zkušenosti ze dne 12. března 1544, nacházíme ustálené schéma: Ignác se dívá dozadu, aby viděl vpřed. Všímáním si toho, co zažil v předcházejících hodinách dne, Ignác získává jasno v duchovním rozhodování, které jej ještě čeká.

Ignác tedy zkoumá duchovní neútěchu, kterou během mše zažil a uvědomuje si že usiloval hledat mnoho znamení, a to v čase nebo při mši, které si stanovil pro vlastní uspokojení. Vnímá, jakým směrem se má orientovat: „A když jsem potom pocítil, k čemu bych se přiklonil já, a na druhou stranu, co se líbí Bohu, našemu Pánovi, tak jsem začal dávat pozor a chtěl jsem dospět k tomu, co se líbí Bohu, našemu Pánovi. Pronikavý pohled na předcházející zkušenosti umožňuje Ignácovi si moudře zvolit tu duchovní cestu, kterou mu určil Pán. Viděli jsme, že Ignác si poznamenává: A tak začali postupně mizet temnoty a přišly slzy.

Zanedlouho v ten samý den dostane Ignác nové nápady: sloužit děkovné mše za rozhodovací proces, odložit ukončení rozhodovacího procesu na večer a také nové pochybnosti, zda bylo správné ukončit proces rozlišování

Při představě předcházejícího dne většinou máme nějaký všeobecný předpoklad o tom, co se bude dít. Zhruba víme, kde a s kým budeme, případně, co budeme dělat. Díky předcházejícím krokům ´zpytování vědomí velmi konkrétně víme, kde nás Boží láska zve k růstu. V pátém kroku toto konkrétní poznání zaměříme na předpokládaný průběh následujícího dne a plánujeme, jak konkrétně odpovíme na Boží pozvání k růstu: V případě tohoto člověka budu potřebovat dar trpělivosti, na tomto místě poté vytrvalost; při této činnosti budu potřebovat dar sebekontroly, v opačném případě mně hrozí, že se dopustím nespravedlnosti vůči lidem. Tímto způsobem se tak, jako Ignác, z vlastních zkušeností neustále učíme a této zkušenosti se stávají zdrojem našeho neustálého duchovního růstu.


[1] Lk 15, 20-23: přijetí marnotratného syna

[2] Jan 3, 16-17: Neboť Bůh tak miloval svět …

[3] 1 Jan 3,20: .. kdyby nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí.