MARTIN, James. Jezuitský návod (téměř) na všechno. Přeložil Františka BÖHMOVÁ. V Praze: Karmelitánské nakladatelství, 2018. ISBN 978-80-7195-922-9. str. 91

Vděčnost

Vychutnávání je lékem na čím dál větší spěch v našem životě. Žijeme v rušném světě, který klade důraz na rychlost, efektivitu, produktivitu, a my zjišťujeme, že jsme v jednom kole a ve spěchu plníme jeden úkol za druhým. Život se mění na nekonečný sled úkolů a náš den se stává seznamem toho, co máme udělat. Stáváme se lidskými roboty, místo abychom byli lidskými bytostmi.

Když si něco vychutnáváme, zpomalujeme. Ve zpytování svědomí si nevzpomínáme na důležité zážitky dne jen proto, abychom je zařadili do seznamu věci, které jsme viděli nebo udělali. Máme si je spis vychutnávat, jako by byly dobrým jídlem. Zastavíme se, abychom měli radost z toho, co se stalo. Objevování skrytých denních radosti prohlubuje naši vděčnost Bohu. Jak řekl Anthony de Mello: “Cokoli, za co jsme vděčni, posvěcujeme.”

Prosba o milost

Druhým krokem zpytování je prosba o milost poznat své hříchy“ – vidět, kde jsme se k nejhlubší části sebe samých, části, která nás volá k Bohu, otočili zády. Kde jsme jednali proti zdravému rozumu, proti Božímu hlasu v nás, proti Boži jiskře v našem nitru? Možná jsme svoji urážlivou poznámkou spustili to, že teď našeho kolegu na pracovišti pomlouvají. Možná jsme se k někomu v rodině či v práci za chovali neuctivě a základní úctu si zaslouží přece každý. Možná jsme si záměrně nevšímali někoho, kdo byl ve skutečné nouzi.

Uvažovat o vlastní hříšnosti, to zní jako nezdravý výhonek omílaného katolického důrazu na vinu. Jenže vina se v současnosti spíše podceňuje. Hlas svědomí, který nám říká, že jsme udělali něco špatného, a pobízí nás, abychom to napravili, je hlasem, který nám může pomoci stát se laskavějšími, a tím i šťastnějšími lidmi.

Pořád vám vrtání se ve vlastních hříších připadá jako pro jev nejhorších stereotypů křesťanství? Přiznat vlastní hříšnost nebo neschopnost dělat to, co je správné, nám nejen pomáhá přiblížit se k Bohu, ale i stát se laskavějšími lidmi. Zřetelněji také uvidíme, že potřebujeme Boha, který nás zve, abychom rostli v lásce, bez ohledu na množství pádů. Tento druhý krok zpytování svědomí nám připomíná vlastní pokoru. Více si uvědomujeme, čím druhé zraňujeme, a snadněji se zbavujeme toho, co brání druhým, aby nás milovali.

To všechno platí jen tehdy, když neuvízneme v bahně viny. Uvědomit si své hříchy může být pozváním k růstu, ale může se stát i pastí. Vina někdy člověka přivádí mylně k domnění, že mu Bůh nemůže odpustit nebo že kvůli své hříšnosti je zcela bezcenný. To vede k zoufalství, což je jasné znamení vzdalování se od Boha. Všichni musíme zápasit s hříchem, všichni se musíme snažit dosáhnout odpuštění ze strany Boha i lidí, ale všichni jsme stále předmětem Boží lásky – větší, než si umíme představit. Ježíšovo podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32), ve kterém otec rozmarnému synovi nejen odpouští, ale zahrnuje ho láskou, vyjadřuje to, čemu ignaciánská spiritualita říká „milovaný hříšník“. Pocit viny je prostředkem k cíli, a ne koncem příběhu. Vědomí vlastní hříšnosti je důležité pro duchovní růst. Proto mohl Anthony de Mello paradoxně napsat: „Buďme vděční za naše hříchy, jsou nositelé milosti.“

Přehled dne

Třetí krok zpytování, přehled dne, je obvykle srdcem modlitby. V podstatě se ptáme: „Co se dnes stalo?” Představme si to jako film v naší hlavě. Stiskněme tlačítko Start a promítněme si den od začátku do konce, od ranního vstávání až po uléhání večer do postele. Sledujme, z čeho jsme byli šťastní, z čeho nervózní, co nás mátlo, co nám pomáhalo více milovat. Vzpomeňme si na všechno: na obrazy, zvuky, pocity, chutě i rozhovory, Na myšlenky, slova a skutky, jak říká Ignác. Každý moment nabízí pohled na to, kde se v našem dni nacházel Bůh. Možná si řeknete: „Vždyť vím, co se dnes stalo!” Ale bez svědomitého zpytování svědomí by nám toho hodně mohlo ujít.

Přítomný okamžik vždycky obsahuje nekonečné poklady. Skrývá víc, než dokážeme pochopit. …Z přítomného okamžiku čerpáme tolik, kolik máme víry … Čím více srdce miluje, tím více po něm touží. A čím víc po něm touží, tím víc ho nalézá. Jean-Pierre de la Caussade SJ (1675-1751)

Odpuštění

Čtvrtým krokem ve zpytování svědomí je prosit Boha za odpuštění za vše hříšné, co jsme během dne udělali. U katolíka ústí do potřeby přistoupit ke svátosti smíření, pokud se dopustili těžkého hříchu. Dostavuje se i touha žádat o odpuštění toho, koho jsme zranili.

Prosba o odpuštění našich hříchů může být osvobozující, může nám připomenout Boží touhu přijmout nás zpět jako to udělal otec v Ježíšově podobenství o marnotratném synu – bez ohledu na to, co jsme udělali, pokud upřímně litujeme. Jeden z našich profesorů, jezuita Peter Fink nám řekl, že u zpovědi je třeba klást důraz ne na to, jak moc jsme špatní, ale na to, jak je Bůh dobrý.

Milost

A konečně v posledním kroku zpytování svědomí prosíme o milost, aby nám Bůh pomáhal během následujícího dne. Zakončit ho můžeme libovolnou modlitbou. Ignác navrhuje Otčenáš.