Mt 22,15-21

Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“

Jak často se mě stává, že chytám za slovo Ježíše já. Pokaždé když zapomenu na to, že jsem členem církve putující a že i za mě Pán umírá dnes a denně na kříži. Přitom to vidíme, slyšíme a slavíme na každé mši svaté. Asi nejsme Jánošík, že bychom chtěli bohatým brát a chudým dávat. Daně předpokládám také všichni platíme. Reginald od PMS jednou vysvětloval, že místo dávejte, je výstižnější překlad vracejte. Co tedy máme dávat a vracet?

Bůh člověka nevyjímá z jeho odpovědností, ale je jejich původcem. Zadruhé: jeho moc nekonkuruje moci naší: ona je dar, láska a služba, a ne přivlastňování si, násilí a ovládání.

Vše Bohu … a ten je víra, naděje a láska. On je tichý a pokorný srdcem. Po jeho vzoru putujme zde tak, abychom naplňovali jeho poslání. Nebojujme se světem – boj opět a znovu působí je boj. Ale to mám mlčet? Ano, někdy ano. Ježíš to taky dělal, když byl u Piláta.

Radujme se tedy z té neskutečné a věčné svobody dětí Boží, neboť Ježíš neustále čeká a má ruku napřaženou.

Lk 11,29-32

Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“

Kolikrát za den hledáme znamení toho, kudy máme jít? Kolikrát si říkáme, jak je ten život těžký? Kolikrát se neusmíváme a neradujeme se z toho, že smíme žít ve svobodě dětí Božích?

Ježíš Kristus, samotný Bůh, se stal z lásky k nám člověkem, nechal se přibít na kříž a smrt přemohl. Někdy se nám stává, že na toto zapomínáme. Máme pocit, že to bylo už dávno. NE. Bůh není člověk, není otrokem času. Proto se tento Jeho skutek Lásky děje každou minutu našeho života: umírá za nás a je vzkříšen. A to nejkrásnější na tom je, že on čeká. Nechává nás svobodnými. Je jen na nás, kdy mu řekneme své ANO. A toto ano se přeci neprojeví navenek jinak, než že se budeme usmívat, radovat se a dělat vše pro to, abychom úsměv na tváři vytvářeli i u lidí kolem sebe.

Zatímco víra znamená poslouchat Boha, její zvrácený opak je dožadovat se, aby on poslouchal nás.